Slepá mapa

Momentálně hodně čtu, co jiného mám doma taky krom úklidu domácnosti dělat, že? Minulý měsíc jsem dočetla všechny zásoby z Vánoc, které mi běžně vydrží do podzimu, nastala krize. Na romantická a realistická veledíla ze zaprášené knihovničky jsem zrovna neměla náladu, i když jsem ji celou vyčistila ve snaze objevit nějakou zapomenutou nepřečtenou knihu. Nic. Takže jsem se odebrala do Luxoru s tím, že si koupím první knihu, která mě "cvrnkne" do oka. Hned u vchodu jsem narazila na Tiché roky Aleny Mornštajnové, kterou opěvuje celá Praha, a já ji ještě nečetla.

Je to Češka, vlastně dokonce sympaťačka z Moravy, která dokonce studovala v Ostravě. Vůbec jsem netušila, v jakém žánru píše, řekla jsem si, že se nechám překvapit. Nakonec jsem sáhla po její prvotině - Slepé mapě, kterou vydala roku 2013. A už teď můžu s jistotou říct, že si ráda přečtu všechny její knihy.

Slepá mapa je příběhem tří generací žen. Babičky Anny, která zažila 1. světovou válku, její dcery Alžběty, jejíž přátelé a rodina prožívali zrůdnosti během 2. světové války, a Alžbětiny dcery Anežky, která za komunismu s původně dobrým úmyslem nahlásila svého muže, který chtěl utéct za kopečky, a bohužel na to pak ještě dlouhá léta doplácela.

I když se mi první kapitola zdála dost chaotická (nenávidím metodu psaní, kdy autor vyzradí na začátku, co se stane, a pak se k příhodě znovu vrací a popisuje ji detailněji), nenechala jsem se odradit a četla jsem dál a dobře jsem udělala. Po prvních dvou kapitolách, se kniha četla rychle a nemohla jsem se od ní odtrhnout. Miluju reálné příběhy obyčejných lidí a nikdy mě nepřestane mrazit v zádech, když čtu o 2. světové válce, koncentračních táborech nebo komunistických výsleších. Což pro mě samozřejmě byly nejsilnější momenty celé knihy.

Tak hurá do Luxoru pro další Mornštajnovou, snad mě nezklame ani příště.