Skleněný pokoj

Kdybych si mohla vybrat, jakým spisovatelem se stanu, byl by to Murakami, Kundera nebo Simon Mawer - autor Skleněného pokoje. Všichni tři jsou jiní, přesto mě všichni tři neustále překvapují svým stylem a schopnostmi, krásou a lehkostí s jakou své knihy píšou.

Přiznám se, že prvním setkáním s tímto autorem bylo prostřednictvím románu Pražské jaro. Kniha mě překvapila hlavně tím, že si britský autor vybral jako téma pro svou knihu události v komunistickém Československu. Příběh mě nějak výrazně nenadchnul, přesto se mi kniha četla rychle, hltala jsem ji hlavně kvůli erotických scén, což byl také důvod, proč jsem se stala autorovým fanouškem.

Teprve až loni, 11 let po vydání Skleněného pokoje, jsem si knihu přečetla. Musím říct, že mi spadla brada, byla to rozhodně jedna z nejlepších knih, která se mi dostala do ruky a kterou jen tak nevyženu z hlavy.

Autor se inspiroval skutečným příběhem manželů Tugendhatových, kteří si roku 1928 nechali postavit v Brně vilu Tugendhat podle projektu slavného německého architekta Ludwiga Miese. Jména autor změnil, proto jsou hlavními postavami knihy Liesel a Viktor Landauerovi, a jejich slavná vila se tudíž nazývá Landauer. Příběh začíná náhodným setkáním manželů s moderně smýšlejícím architektem, který mladý pár přesvědčí o svých kvalitách, a tak se rozhodnou vložit mu do rukou nelehký úkol v podobně projektu jejich nadčasového domu, který měl být tvořen hlavně betonem a sklem, což v době kýče a ornamentů bylo něco nepředstavitelného. A tak vznikla vila Landauer, hlavní "postava" této knihy, která spolu s různými jejími obyvateli nebo zaměstnanci, sdílí jejich životní příběhy, eskapády i vzestupy, běžné životní situace i večírky a recitály brněnské inteligence, a to všechno v historickém intervalu od meziválečného období po rok 1990, kterým příběh končí.

Naprosto fascinující je pro mě autorův smysl pro vykreslovaní erotických scén a avantýrek mezi jednotlivými postavami. Přečetla jsem docela dost knih a jen tak něco mě nepřekvapí, každopádně Simon Mawer má v tomto ohledu vždycky eso v rukávu, a tak mě i po několikáté překvapí sex v situacích nebo na místech, kde bych ho rozhodně nečekala. Moment překvapení stejně s přesným vykreslením historických skutečností, a jedinečná netypická charakteristika postav jsou další autorovou specialitou. Jeho postavy jsou většinou na oko dokonalé, reprezentativní bytosti, které ovšem ve svém nitru nejsou až tak skvělé, jak by se na první pohled zdálo, čímž se z brněnské smetánky stávají obyčejní smrtelníci, kterým vlastně ve skutečnosti není co závidět, i když na začátku závidíte naprosto vše.

Na akce a dějové scény tu moc nenarazíte. Asi dvě kapitoly jsou napínavější, ale rozhodně se nejedná o nějaké drama, které by vás posadilo na zadek. Autorova síla je naopak v dodatečném sdělování nepříjemných životních momentů prostřednictvím dopisů nebo při osobním setkání po letech. Které ovšem dokáže vylíčit tak dojemně, že mi nejednou tekly slzy dojetí.

Další knihou, kterou rozhodně od tohoto autora musím mít v knihovně, je Dívka, která spadla z nebe. Tak uvidíme, jestli se Skleněnému pokoji vyrovná...