MHD. "Vy nemáte auto?" "Ne!"

To vám teda povím, v Praze jsem zažila dost kuriózních situací, ale asi nejvíc šílených zážitků mám spojených s cestováním po našem krásném městě v méně krásných dopravních prostředcích. Tramvaje, autobusy, metro - ať jsou moderní nebo retro, každý týden se v nich objeví nějaký speciální exot, který všem ostatním "zpříjemňuje" jízdu.

Nejčastější kategorií jsou smradlavci, tito jedinci se vyznačují linoucím se odérem intenzivního smradu, v lepším případě potu v horším moči s výraznou esencí kocovinového dechu vytvořeném kombinací žaludečních šťáv a krabicového vína značky Sladké dieuča. Když podobná existence nastoupí do zadní části dopravního prostředku, i cestující vpředu ví, že VIP cestující obývá zadní prostory. Proč VIP - protože okolo něj většinou do tří sekund všichni vyklidí pole a raději se mačkají vpředu.

Jednou při cestě z práce se mi přesně toto stalo. Zrakem jsem zhodnotila situaci - přední část tramvaje byla přeplněná k prasknutí, zadní obýval pouze bezdomovec se svým smradem a nějaký pán, držící si ruku před tváří a vystupující v tempu presto presto. Pán po výstupu ovšem zamířil zpět k řidiči, kterému zaťukal na okénku a sdělil mu: "Pane řidiči, nějaký bezdomovec se vám tam posral!" A řidič jen poznamenal: "Kurva, to je zas šichta!" Zavřel dveře a jel dál. A tak to je - nedivím se, že se všemi těmi benefity, luxusním platem, 5 týdny dovolené a příplatky za svátky to nikdo nechce dělat.

Další kategorií magorů jsou tzv. stylisti. Někdy jsou to etnolidi bez bot, jindy svalovci bez trička nebo cca sedmdesátiletá dáma s diadémem v růžovém outfitu a balerínkách s třpytkami z výprodeje dětské sekce HM. I mému muži se stal zážitek, který doma těžce rozdýchával, právě s členkou této skupiny. Jel domů z práce, poslouchal hudbu, když v tom do tramvaje nastoupila etnožena v oranžové batikované tunice a postavila se nad něj - i když bylo v tramvaji dost místa k sezení i stání. Pražané jsou už ale zvyklí na podivnosti, kterých se cestujících dopouštějí, a tak můj muž jen sklonil hlavu a hleděl si svého. Žena ale byla neodbytná, začala nohou přejíždět Honzovi po jeho stehně. V tu chvíli můj muž gentleman asi nechtěl dotyčnou verbálně urazit svým nezájmem, a tak jen otočil hlavu směrem k oknu a v duchu prováděl dechové cvičení, které jsem ho předchozí den učila a za které se mi vysmál. Baba, rozhodnutá, že ho prostě klofne, ho stimulovala stále víc a víc, až to Honza nevydržel a pelášil z tramvaje pryč.

Lidé v metru jsou tzv. divnolidi, kteří se musí brát s rezervou. Někteří si chtějí povídat, bohužel však o jejich řeči nikdo nestojí. Jako ten pán, který mi doporučoval, že se nemám připravovat do práce, protože z toho dle něj stejně budu mít hovno. Jiní jsou zase ochotní pomáhat za každé situace. Mé kamarádce se například vysypala kabelka a nějaký mladík sbíral ve snaze pomoci její tampóny s hlasitým oznámením: "Ještě tady je jeden, pod tou sedačkou!" Tahle má kamarádka si mimochodem v metru užila taky své. Jednoho dne si sedla vedle jeptišky, která ji celou cestu umravňovala, že její byznys kraťasy s punčochami nejsou oblečení vhodné pro mladou nesezdanou dámu. Kdyby paní viděla, co jsem nosila já v pubertě, asi by nechala celou tramvaj vysvětit a pro jistotu by ještě provedla preventivní exorcismus.

Někdy ovšem v metru narazíte na lidi, kteří vypálí nějaké moudro nebo radu k nezaplacení. I to se mi stalo, když mě jednou v metru překvapil šílený záchvat kašle. Pán sedící za mnou mi doporučil, abych do pálenky přimíchala čerstvý pepř a kloktala to, co nejdéle vydržím. Světe div se, zabralo to a dělám to pokaždé, když mě začne bolet v krku.

Úplně nejhorší ale je, když se takovým podivínem z metra stanete vy sami. V úterý ráno jsem jela metrem do práce a zhruba v polovině cesty jsem zjistila, že jsem si peněženku nechala v batohu, který nosím na jógu. Protože jsem holka poctivá, ihned mnou projel elektrický náboj pocitu viny, že dělám něco zakázaného a to - ŽE JEDU NA ČERNO! A co se nestalo. Asi do půl minuty ke mně přistoupil pán s odznakem a prohlásil: "Revize jízdenek!" S červenými tvářemi jsem zašeptala: "Asi to říkají všichni, ale já jsem zapomněla peněženku doma a mám v ní i lítačku." "Tak si vystoupíme, slečno." Naštěstí nebo spíš naneštěstí jsme vystoupili na Dejvické, kde jsem běžně vystupovala do práce. Revizor po mě chtěl nějaký doklad, aby ověřil mou totožnost. Já ale opravdu u sebe žádný doklad neměla. Proto byl nucen volat policii. O pět minut později už okolo mě stáli 3 strážníci a revizor a hledali v systému Petru Adamcovou. Nemohli ji ale najít, protože pani Petra Adamcová prostě neexistovala. Ve skutečnosti měla pár týdnů po svatbě a nové jméno ještě nikde nefigorovalo, takže se stalo co? Zavolali další posily a paní učitelka musela potupně sledovat děti vystupující z metra, ukazující si na ni prstem, že asi pravděpodobně jejich úča někoho zabila. Vysvětlovala jsem to ještě týden. Takže bych na závěr jen chtěla říct - možná ti divnolidi jsou jen obyčejní lidi, co zrovna nemají svůj den.