Kluk nebo holka?

Už jako malá holčička jsem si představovala svou budoucí rodinu - měla být čtyřčlenná - nejlépe v kombinaci táty, mámy, kluka a holčičky. Jak čas plynul, moje názory na ideální množství členů rodiny se měnily. Když se mě někdo zeptal: "Kolik bys chtěla mít dětí?" Odpovídala jsem: "Tolik, kolik uživíme." Což bohužel není romantická odpověď, ale je to realistická odpověď z moderní doby. Nikdy bych nechtěla dopustit to, abych svému dítěti nemohla dopřát kvalitní jídlo, dovolenou u moře, návštěvy u babiček nebo dokonce školní výlety a školy v přírodě (protože jsem ve škole pracovala, tak bohužel vím, kolik se ročně od rodičů vybíralo peněz a rozhodně to nebyly malé částky). Dnes tedy opravdu nevím, kolik dětí jednou budu mít, jen vím, že i to jedno, které jsme si vymodlili, je pro nás požehnáním a o to víc si ho budu užívat, ať už to bude holka nebo kluk.

Dle chutí v prvním trimestru (denně jsem se "futrovala" tortilami, kyselými pásky, okurkami a všeobecně spíš kyselým a slaným jídlem) a hlasu mého podvědomí jsem tušila, že to bude kluk. A tak jsem své břicho oslovovala v mužském rodě. Ve všech mých představách o rodinné idylce bylo dítě-kluk, který s tátou hraje fotbal, máma učitelka ho zkouší z vyjmenovaných slov, táta inženýr mu zadává příklady z bělouna, které naprosto s přehledem vypočítá, protože není po mámě, ale po tátovi a máma kadeřnice mu stříhá trendové účesy. Okolí na mé těhotenství mělo své subjektivní názory jako např. "Bude to kluk, máš hezkou pleť!" "Bude to holka, přibrala jsi v obličeji, bere ti krásu!" Nebo dokonce: "Dle tvaru břicha to bude jasně kluk nebo dvojčata, věřte mi, mám třicetiletou praxi v oboru!" Já jsem ale věděla své a těšila jsem se, až nám paní dokotroka na prvním ultrazvuku řekne, jak se má ten náš kluk k světu. A tak, když přišla ona otázka: "Chcete vědět pohlaví?" Jsme řekli dvojhlasně já ANO a Honza NE. Doktorka se na nás podívala jak na bandu cvoků a prohlásila, že nám to teda neřekne. Venku jsem Honzu sjela na dvě doby, že to pěkně zpackal, protože příště to pohlaví taky nemusí být vidět, on se obhajoval tím, že chtěl oddálit moje nákupní šílenství. A tak jsme si ještě museli počkat.

Na dalším ultrazvuku už nám paní doktorka oznámila, že čekáme holčičku. Honza skákal radostí do vzduchu, protože si holku moc přál. Já jsem zas nemohla uvěřit tomu, že mě má mateřská intuice a síla pověr tak mystifikovala, že jsem chudáka holku oslovovala 5 měsíců jako kluka, což snad nebude mít trvalé následky do budoucna. Chvilku mi trvalo, než jsem tu informaci vstřebala a je fakt, že i babičky nevěřily, proto nám paní doktorka musela vyfotit detailní foto vagíny jako corpus delicti.

Nakonec jsem si ale řekla, že ta růžová není zas tak špatná barva, a že u holky je menší pravděpodobnost budoucí drogové závislosti, jestli bude po mě. Takže, dámy a pánové, budeme mít dceru, princeznu, Pražandu, Stellu.