Jak jsem přišla o krásu

Vždycky když si tak projíždím Instagram a vidím ty nastylované matky, precizně nalíčené i s nalepovacími řasy, čerstvě promelírovanými vlasy pečlivě natočenými žehličkou a zafixované lakem, v krásném novém oblečení, které dokonale ladí s doplňky a vyčištěnými boty, jak v náručí drží usměvavé stejně tak dokonale vyšňořené dítě, říkám si - jak je to sakra možné? Proč já vypadám zanedbaně jako každá druhá účastnice reality show Výměna manželek? 

Když se na sebe kouknu do zrcadla, vidím strhaný obličej s obrovskými kruhy pod očima, které v kombinaci s načervenalým bělmem vypadá jako make-up pro vampíra. Vlasy jsou jedna velká tragédie - odrostlý melír by nebyl až taková tragédie, když o něm budu mluvit jako o moderní balayagi, tu mastnotu už bohužel neomluvím ničím, a tak ji alespoň popráším suchým šamponem, čímž to ještě zhorším. Vždycky když si umyju vlasy, tak mi je vzápětí Stella poblije, což se stalo i dnes, tak zoufale čekám, až Honza přijde domů a já si je budu moct umýt - vyfoukat už to nestihnu (jako vždycky), tak je budu mít nepravidelně vlnité. Kde jsou ty časy, kdy jsem každý den měla jiný outfit - šaty, nebo džíny se sáčkem. Kde jsou ty časy, kdy jsem si kupovala oblečení. V nákupáku už jsem nebyla sto let. Poporodní nadváha se mě bohužel stále drží - těch 7kg nahoře je znát, bohužel se nenarvu ani do jedněch džín - jsou mi jen ty těhotenské, které nosím celé 3 měsíce. No co, aspoň mi netáhne na ledviny. Doplňky už neřeším vůbec, náušnice by mohly poranit dítě při odříhávání a snubní prsten na ten buclatý prst prostě nenarvu. 

Mám depku - dřív jsem byla žena, která o sebe pečovala, kterou - troufám si to říct veřejně - občas obdivovali muži i ženy za nenucený styl. Dneska už v této disciplíně neboduju, naopak bych spíš dostala želízka od módní policie. Čím to je? Nedostatkem času? Možná, nebo je to spíš moje výmluva. Každý den dopoledne si říkám - dneska už to zvládnu a namaluju se - pak ale dítě řve a já jsem ráda, když obleču ji, na sebe rychle hodím svůj každodenní rychlooutfit s názvem "Co jako první najdeš, to si obleč" (každý den je to bohužel to stejné) a už běžím po schodišti v nepromokavé bundě a teplých pohorkách místo elegantního kabátu a kozaček, jak jsem si dříve slibovala. Venku se pak cítím provinile, když potkám maminku s kočárkem pro dvojčata, která nevypadá jako kdyby právě vybrakovala sekáč jako já. Jak to sakra dělá? 

Možná jsem marnivá a malicherná, ale já si opravdu myslím, že vzhled je důležitá součástka pro stroj s názvem spokojené manželství. Na čem ale ubrat, abych si našla chvilku pro sebe? Ve snaze být dokonalou matkou a hospodyňkou zanedbávám svou roli dokonalé manželky. Jak to ale zvládat všechno? Má někdo nějaký odsvědčený tip? A prosím - neříkejte mi, že už navždy budu ušmudlané strašidlo ze Strašnic.