Dva roky vdanou paní

Zajímavé je, že jsem si vždycky jako holčička představovala hlavně svatební den, o tom, co bude potom, jsem neměla ni páru. Možná je lepší nechat se překvapit.

Loni jsem si to ještě nechtěla přiznat, ale dneska už cítím, že život v manželství je náročnější než jsem si myslela. Podepisovat a hlásit se do telefonu jako Adamcová jsem se po pár trapasech naučila poměrně slušně, dnes spíš pociťuju zodpovědnost za to, že už nejednám sama za sebe, ale v řadě případů i za svého muže a budoucí dítě. Už nemůžu sobecky rozhodovat o tom, co jak bude, kdy se kam pojede a co se nakoupí. Člověk se musí dost omezovat a já jsem se naučila být královnou omezování. Dřív jsem vyhazovala spoustu peněz za oblečení, kosmetiku a knihy, dneska třikrát otočím korunu, než něco koupím, raději investuju do společných zážitků a jídla (protože společné hodování přece zlepšuje vztahy) - proto taky oba přibíráme.

Asi nejzásadněji v letošním roce pociťuju řešení problémů a krizových situací. Někdy je jednodušší prostě zdrhnout, na pár dní vypadnout a nic neřešit. Ale když už jednou řeknete před oltářem ano, přijímáte s tou částicí i zodpovědnost za to, že budete aktivně řešit problémy a neprohlubovat je, aby vztah vydržel až do smrti smrťoucí - což dle dnešní rozvodovosti rozhodně není vlastnost, která by byla všem vlastní. Upřímně - my se hádáme jen kvůli věcem, které většinou já rozbiju, protože jsem rychlozbrklá. Ale prošli jsme si těžkým obdobím hlavně v době, kdy jsem měnila práci a taky když jsem nemohla otěhotnět, ale o tom až jindy. Každopádně si teď víc než kdy jindy uvědomuju, že manželství není jen o hezkém svatebním dni a následujícím růžovém období trvajícím až do důchodu. Občas je to docela boj a uvědomuju si, že s přicházejícími roky se všechno bude jen zhoršovat. Stále ale naivně věřím, že tolerancí a komunikací se dá vyřešit všechno. Ať chodí s klukama na pivo, ať si jde zaběhat, ať jede na čundr, vždycky mám nejradši chvíle, když se vrátí a řekne, že jsem mu chyběla. A pokud nastane problém, je třeba ho řešit ústně. Jsem poslední roky dost pananoidní citlivka, a tak se občas stalo, že jsem z komára udělala velblouda. I muži mají své dny, a pokud jsou ještě ke všemu introverti, kteří když se trápí v práci, neřeknou ani muk, jen aby vás neobtěžovali, může to vyvolat u paranoidní ženy lavinu utopických nápadů, co se asi děje, protože je očividné, že je nějaký divný a zamlklý. Stačí si o tom promluvit a pokud nechce, možná je lepší do toho nešťourat. Ale po dvou letech manželství se ještě neodvažuju stavět do role vztahové koučky. Prostě jen dělám, co můžu, co je právě v tu chvíli nejlepší pro nás oba a zatím to ještě žádné fatální následky nemělo, tak snad je to dobře. Nevím.