5 mých nejoblíbenějších válečných knih

Každá je jiná a přece mají něco společného, po jejich přečtení se k nim mé myšlenky vracely ještě nějakou dobu a asi nikdy na ně nezapomenu. V učebnicích dějepisu je 2. světová válka jen tématem na pár kapitol, avšak pro pamětníky, kteří ji zažili, se stala noční můrou, která je děsila ve snu ještě v důchodovém věku. Holocaust, koncentrační tábory, vychrtlí lidé v pruhovaných pyžamech za ostnatým drátem, davidova hvězda na kabátu, tuny vlasů, kufrů, brýlí a hraček v osvětimském "muzeu" - to jsou ovšem věci, které mě děsí ze všeho nejvíc a při pomyšlení na ně se mi ježí chlupy na těle. Vždycky si říkám, jak je vůbec možné, že to někdo mohl dopustit. I když si po přečtení poslední strany těchto knih řeknu, že už tohle číst nebudu, stejně se k válečným románům zase vrátím, protože jsou skutečné, autentické a obyčejní lidé, kteří přežili, jsou pro mě těmi největšími hrdiny.

Hana

Od Aleny Mornštajnové jsem četla Slepou mapu, historický román, který mě zaujal natolik, že jsem si musela koupit skvěle recenzovanou Hanu. Nenechte se zmást titulní stranou, hlavní postavou není cukrář, ale desetiletá Mira, která je nucena se po tragickém incidentu v rodině přestěhovat ke své tetě Haně. Ta je třicetiletá, kostnatá, bělovlasá, neoblíbená a nemluvná podivínka s vytetovaným číslem na předloktí. Byla taková ale vždycky? Jaký životní příběh má za důsledek tohle tragické vzezření podivínské tety, a jak to dopadne s Mirou, se dozvíte z knihy, která je čtivá, skvěle propracovaná. Je členěná do 3 kapitol, z různých úhlů pohledu se tak můžete dozvědět skutečné osobní příběhy jednotlivých hrdinů, což příběhu přidává na dramatičnosti, než kdyby byl text psán jednoduše chronologicky. Hana určitě povýšila do mých top10 knih, které jsem za celý život přečetla, oceňuju, že autorka zpracovala skutečné životní osudy prostých lidí z Meziříčí, které rozhodně prosté nejsou, doporučuju.

Světla, která nevidíme

Od tohoto románu jsem se nemohla odtrhnout, pamatuju si, jak jsem ho četla v zimních večerech a nemrazilo mě jen z počasí za oknem. Hlavními postavami jsou slepá francouzská dívka Marie a německý sirotek Werner, který je fascinován světem techniky. Jeho talentu si bohužel všimnou ti nesprávní lidé, a tak se Werner stává členem Hitlerjugend, kde se vyškolí na specialistu na odhalování odbojových aktivit. Kam ho osud zavane? Samozřejmě do Francie, kde se skrývá Marie se svým otcem. Zaujal mě tak trochu jiný úhel pohledu na světové dění ze strany německého vojáka, který se spíš ocitl v nepravý čas na nepravém místě. Bavila mě hlavně jeho dějová linka, jeho příběhy ze školy, nacistické vymývání mozků a pozdější příšerné zážitky z armády. Konec rozhodně není happy endem, i když jsem si ho strašně přála.

Smrt je mým řemeslem

I když se jedná o veřejně poměrně známou knihu, překvapilo mě, jak málo lidí ji četlo. Možná je to tím, že je opravdu pro silné žaludky. Hlavní postavou je totiž nacista Lang (postava je inspirovaná skutečnou postavou Rudolfa Hösse), který je pověřen důležitým úkolem, musí vymyslet, jak se levně a rychle zbavit 2,5 mil Židů. Kniha začíná Rudolfovým dětstvím, už tehdy se začínají projevovat jeho autistické rysy. I když jsem tuto knihu četla asi před 8 lety, utkvěla mi v hlavně pasáž, kdy Rudolf čte dopis o tom, že mu umřela matka a jako správného autistu ho iritují v textu dopisu gramatické chyby, které opravuje červeným perem. Fakt, že mu umřela matka je až sekundární. Není se tedy čemu divit, že likvidaci 2,5 mil Židů bere pouze jako úkol, který musí splnit. Bezcitnost, šedost, smutek, tyranství, zoufalství, apatie, to jsou asociace, které mám s touto knihou spojeny.

Smrt krásných srnců

Tentokrát úplně z jiného soudku, kdo by neznal klasiku Oty Pavla, která je tak čtivá, vtipná, smutná a laskavá, že je zapsaná na seznam četby pro děti už na 1. stupni ZŠ. Hlavním hrdinou je Leo Popper šikovný prodejce luxů, šarmantní proutník, zarputilý rybář a tatínek 3 synů, mezi které patřil i sám autor Ota Pavel. V knize jsou krom vtipných historek spojených s rybářstvím nebo prodejem vysavačů vylíčeny také osudy hrdinů během 2. světové války, hlavně Heydrichiáda, vypálení Lidic a nejznámější povídka o tom, jak pan Popper pytlačí v lese, aby pro své syny povolané do transportu sehnal maso, které jim zajistí sílu do následujících těžkých dnů. I když je kniha převážně humoristická, mě zaujal hlavně osud Oty Pavla, který celý život trpěl tím, že jako jediný zůstal doma s nežidovskou matkou a nemusel s bratry a otcem do koncentračního tábora. Výčitky svědomí mu přivolaly mainodepresivní psychózu, v důsledku které podpálil statek v Innsbrucku a následně byl umístěn do psychiatrické léčebny. Slavný povídkář nakonec zemřel v pouhých 43 letech.

Tatér z Osvětimi

Neuvěřitelný skutečný příběh Žida Laleho Sokolova, který se transportem dostal do Osvětimi, kde vykonával práci tatéra. I když je kniha plná nespravedlnosti, zoufalství, brutality a násilí, je to především milostný příběh Laleho a Gity, jejichž lásky překoná všechny nástrahy a vydrží i nadále. Tato kniha ve mě vyvolala pocity respektu a obdivu ke člověku, který neustále riskoval svůj život, aby pomohl cizím spoluvězňům, ale také pocity studu, protože si neustále stěžuju na zimu a přitom ležím ve vytopené místnosti pod peřinou, stydím se za to, že dosoluju už tak dokonalé jídlo a taky se stydím za to, že i když s Honzou trávím dost času, pořád je mi to málo. Naše generace si neváží toho, že sedíme zdraví na gauči po boku své lásky, koukáme na telku a přitom jíme popcorn. Z rozmaru nevíme, co bychom si měli dřív pořídit, co dřív procestovat a vidět. Na čemž není nic špatného, pokud u toho budeme stále v duchu děkovat za to, jaké "bohatství" máme. Obdivuju Laleho a všechny, kteří přežili koncentrační tábor, jejich silného ducha, který se v dnešní době jen málo vidí. Proto se nechte inspirovat tímto příběhem...